Dark Fall: Lost Souls

Hororové adventury využívající pohledu z vlastních očí a levého tlačítka myši mají skutečně dlouhou tradici. Tento koncept se sice již pár let nenosí, avšak kdykoliv se jej chopí tvůrci s citem pro atmosféru a gradaci scén, dokáže tento žánr nabídnout pořádně mrazivý zážitek. Dark Fall: Lost Souls je již několikátou hrou podobného typu od firmy Darkling Rooms a jedná se rovněž o zakončení jejich trojdílného detektivního příběhu. Dokázalo toto studio udělat pokrok od podprůměrného Barrow Hill?

Jak na náměstí po Silvestru
Pokud jste si někde na internetu nepřečetli dějovou linii prvního dílu nebo jste jej, stejně jako já, neměli tu čest hrát, asi se budete v Lost Souls notnou chvíli ztrácet. Autoři se rozhodli se na nehráče jejich série téměř vykašlat a postavit je přímo před hotovou věc. Proto nesmíte být ani vy překvapeni, že se v kůži hlavní postavy objevíte kdesi uprostřed zavřeného vlakového tunelu, kolem vás jsou rozestavěné figuríny a sajrajtu se tam na zemi válí jako po Silvestru na náměstí.

Hlavní postavou je zhýralý policejní inspektor, vyšetřující čtyři roky starý případ zmizení malé holčičky Amy Havenové. Kdo však čeká vyhřátou kancelář, výslechy svědků nebo hrabání se v důkazech, nechť se poohlédne po herní sérii CSI a nevstupuje dále. Ve světě Dark Fall je už všechno dávno nefunkční, opuštěné, špinavé, na temných záchodech se schovávají duchové a pod rouškou tmy a mrazivého vzduchu něco šramotí, a vy za boha nechcete vědět, co to je...

Děj Lost Souls se odehrává na dávno opuštěné vlakové stanici Dowerton, do níž vedou poslední stopy hlavního podezřelého případu. Pomocí článků a novinových útržků zjišťujeme, že unesená Amy měla za svého života nějaké temné sklony a hra tak poodkrývá kousek po kousku, jak to vlastně tehdy bylo a kde je tělo Amy, co s jejím únoscem a kolik lidí kolem tento incident nepřežilo.

Děj navzdory logice
Jako nováček v sérii jsem se po zmateném úvodu, který hráče skutečně hodí do akce bez jakéhokoliv nástinu příběhu, docela úspěšně aklimatizoval a po pár minutách hravě orientoval v příběhu. Bez znalosti minulých dílů, tedy konkrétně toho prvního, však stejně jako já úplně nepochopíte, co je vlastně zač ta opuštěná stanice v Dowertonu, proč se tam povalují narafičené sochy a jaká šlamastyka se tam údajně před lety odehrála.

Ona ale postava inspektora, která nemluví, vidí duchy a jediné, co si s sebou vzala do (pravděpodobně) nebezpečné zóny vlakového nádraží, je napůl nabitý mobilní telefon, si rovněž říká o nějaké hlubší vysvětlování. To, že je historie vyšetřování únosu líčená přes novinové útržky nebo třeba deníkové zápisy, považuji za dobrou součást atmosféry a nenásilné objasňování případu, ale jsou zde i jiné aspekty, nad nimiž mi zůstával rozum stát.

Tak například vám coby hlavní postavě čas od času chodí kratičké smsky od jakéhosi Echa, většinou vyjadřující nějakou nápovědu nebo popostrčení inspektora dále v ději. Tyto zprávy chodí od samého začátku a inspektor se nad nimi nijak hlouběji nepozastavuje, proto jsem nabyl dojmu, že Echo je nějaký známý prvek z minulých dílů. Až někdy v půlce hry procedí hlavní hrdina, právě po jedné z těchto zpráv, něco ve smyslu „kdo mi sakra asi posílá tyhle zprávy?“

Emoce hrdiny nebo jeho myšlenkové pochody by prostě mohly mít větší prostor. Takto je Dark Fall: Lost Souls hra téměř beze slov a znalost angličtiny potřebujete především pro některé novinové útržky a dopisy, v nichž se často skrývá ukrytý klíč k některým hádankám. Bohužel za celou dobu hraní jsem se nedokázal zbavit dojmu, že autoři řídí děj hry ryze podle svých pravidel a ta všudypřítomná nelogičnost vážnosti příběhu velmi škodí.

Atmosféra jako ze škatulky
Vykašleme se ale chvíli na to, že při hlubším rozboru není Lost Souls právě literaturou faktu. V případě podobných hororových adventur jde především o perfektní atmosféru, jež musí kombinovat vynikající nápad, solidní grafiku a především zvuk, který vás dovede (!) vyděsit. Na oficiálních stránkách hry stojí poněkud drzý nápis, že je krajně nebezpečné pro vaše nervy hrát Dark Fall: Lost Souls za tmy. Jsem rád, že tentokrát toto doporučení nelhalo a že mají temná zákoutí na rozdíl od slaboučkého Barrow Hillu doopravdy punc děsivosti.

Dowerton je coby nosná herní lokace skutečně líbezný. Stará železniční stanice přetékající atmosférou čtyřicátých let a její poničenost a dojem zastaveného času mi trochu připomněly povídku Willa od mistra hororu Stephena Kinga. Celý děj Lost Souls se tedy odehrává právě v této lokaci. Toto malé nádraží však není jen čekárna a přepážka pro výdej lístků, ale jedná se i o bufet, penzion, toalety a další kouty, ve kterých se skrývají nejrůznější děsivá překvapení.

A překvapit, to tvůrci tentokrát umějí na jedničku. Neabsentují lekačky typu – otevři dveře, objeví se duch – a kupodivu ve většině případů fungují, za což může asi i fakt, že je jich ve hře rozeseto jako šafránu. Líbila se mi i možnost baterky, kupodivu také uložené v mobilu, kterou používáte k osvícení zvláště temných míst na obrazovce. Hororu a příjemného mrazení v zádech je prostě v Dark Fall: Lost Souls požehnaně a tato stránka hry šlape stejně dobře a vesele jako Radeckého marš.

Ovládání á la Google Earth
Hovořit u takovéto čistokrevné klikačky o ovládání je značně ošemetná věc a vlastně by se daly shrnout klady i zápory téměř ve stejném poměru. Kdo se ani z několika mých narážek na tento zvláštní staromódní žánr nedovtípil, jak se vlastně Lost Souls hraje, nechť se poohlédne po těch vůbec nejstarších adventurách. Pohyb lokacemi zde připomíná dnes velmi populární mechaniku á la prohlídka měst v Google Earth a k posunu dopředu zkrátka musíte kliknout na danou šipku. Otáčet se můžete taktéž stejným způsobem.

Je to samozřejmě oldschool velký jako blýskavá diskokoule a hráč musí počítat s tím, že postup kupředu nebo i obyčejné vracení se o několik metrů nazpátky není tak svižné jako ve third-person adventurách. U Lost Souls mi sice tato poetika více či méně seděla, avšak nezlobil bych se, kdyby se hlavní postava rychleji otáčela, protože jen prostý příchod a odchod z lokace zabere poměrně velkou část času.

Navzdory tomu mi však tento žánr, dnes již definitivně vyšlý z módy, udělal radost a určitě v tomto případě dokazuje, jak hlasitou muziku ještě dokáže zahrát. Hádanky a rébusy jsou naprosto klasické a zapadly by i do adventur se současnými mechanismy. Autoři hráče rádi využívají na různé sejfy s klasickými i netradičními kódy, zahrajete si i se zvukem z magnetofonu a nechybějí ani hádanky, které se dají vyřešit jenom pozorným přečtením nějakých důležitých řádků nebo prostě jen obyčejným postřehem. Inventář ve spodní liště je samozřejmostí, ale spíše než k oblíbeným kombinacím předmětů slouží k obyčejnému schraňování nasbíraných trofejí.

Postaru, ale hezky
Dark Fall: Lost Souls je hra vysoce atmosférická a proto tedy logicky splňuje i zbylé dva předpoklady, které jsem pro účel této recenze vymyslel. Graficky je na tom tato adventura překvapivě dobře a všechny lokace, ač statické a v průměrném rozlišení (1024x768), jsou nakreslené skutečně dobře a originalita a tvůrčí myšlenky grafikům Darkling Rooms rozhodně nechybí.

Stojí za zmínku, že čas od času musíte využít různých drobných fyzikálních jevů, které hodně vzdáleně připomínají třeba Penumbru. Zkrátka pokud chcete otevřít nějaká malá dvířka, musíte je označit a zároveň je tahem myši jakoby otevřít. To platí i na různé odkládání zavazejících předmětů nebo vytahování drobných věcí zpoza překážky. Není to žádné terno, ale docela příjemně to oživuje to mrtvo všude kolem.

A nakonec tedy zvuk, kterému patří pochvala snad největší. Málokdy se mi totiž stává, aby mi okolní šramot způsoboval nepříjemné pocity, ať už jde o tajemné houkání sovy, náhlé zazvonění telefonu (to je mimochodem vynikající okamžik hry) nebo jakýkoliv jiný skřek. Hudba v podkresu hraje pár jednoduchých melodií, které se ale k celkovému vnímání hry dokonale hodí a vyměnil bych snad jen hlas hlavní postavy znějící spíše jako projev zoufalce pod gilotinou.