Dark void

Capcom nám po Lost Planet a Bionic Commandu přináší další moderní variaci klasické arkádové střílečky. U téhle se navíc od začátku mluvilo o průlomovém pojetí vertikality ve hrách. Jak moc se vám bude točit hlava - a stojí to za to?

Hry, podobně jako filmy, mají tendenci prozradit případnou nedotaženost, menší rozpočet či méně zkušený tým hned ve svém úvodu. Dark Void se svojí slabě průměrnou prezentací a grafikou k takovým hrám bohužel patří. Pokud se ale nenecháte odradit nepěkným menu a podivnými prvními minutami hry, zjistíte, že pod šedivým povrchem se skrývá několik zajímavých nápadů pro trpělivé.
 

Ztraceni v Bermundském trojúhelníku
Zápletka hry potěší fanoušky Akt X nebo Ztracených. Druhá světová válka je v plném proudu, když nájemný pilot Will dostane zakázku na převoz tajemné zásilky přes oceán. Co čert nechtěl, zásilku doprovází jeho bývalá přítelkyně Ava – jejich minulost není tak docela růžová. Brzy ale nastanou horší problémy, v jejichž důsledku letadlo havaruje kdesi v Bermudském trojúhelníku. Po procitnutí z bezvědomí zjistíte, že se nacházíte kdesi v tropické džungli – a nejste tady rozhodně sami. Lidé v podivné výstroji zde bojují proti jakýmsi robotům. Nezbývá než popadnout zbraň, postarat se o vlastní přežití a zjistit, o co tady vlastně jde.

Podoba nepřátelských robotů, stejně jako jejich zbraně, naznačuje mimozemský původ (ačkoliv protagonisté příběhu samozřejmě nejprve všechno spojují s tajnými fašistickými pokusy). Vše začne být ještě zajímavější, když se ukáže, že v tělech robotů se nachází organická forma života – červi, později plazi. Jak budete odkrývat tajemství světa „za oponou“, odhalíte také historii této mimozemské rasy, jež za úsvitu lidstva přišla na zemi a hrála si na bohy, urychlujíce přitom lidskou evoluci a technický pokrok – což se nakonec obrátilo k nim, když je lidé vyhnali do exilu této „dimenzionální kapsy“. Nyní se ale „Hlídači“ chtějí vrátit ve velkém – a zároveň se z jejich pasti snaží dostat lidská organizovaná skupina hnutí odporu, tvořená podobnými ztroskotanci, jako jste vy. Ještě že zde uvíznul také geniální vynálezce Nikola Tesla.

Objevitelská horečka

Výše popsané kupodivu funguje v tom smyslu, že je zábavné odhalovat herní svět, jeho historii, schopnosti a druhy nepřátel i nové druhy výzbroje a výstroje. Hře se daří navodit podobnou atmosféru „dobrodružné výpravy v nezmapovaném teritoriu“, jako např. před pár lety King Kongovi. Vše je o to zajímavější, že nejde jen o poznávání vašich nepřátel, ale také případných spojenců: kromě zmíněného hnutí odporu (jež je organizované a dobře vyzbrojené ukradenými technologiemi nepřátel) zde najdete také primitivní domorodce, kteří své bohy ještě stále uctívají a na něž díky vašemu přičinění dopadne hněv jejich vládců v podobě nehezkého masakru. 

Podobně zajímavé je objevování herních aspektů. Ze zabitých nepřátel vypadávají v tradičním arkádovém duchu svítící „technické body“ (tyto lze najít také ve větším množství na hůře dostupných a skrytých místech), za které si můžete vylepšovat svoji výzbroj. Každá zbraň (samopaly, granátomety, odstřelovačky – to vše většinou ve dvou variantách: lidské a mimozemské) má několik stupňů vylepšení. Stejně tak můžete vylepšovat i svoji výstroj, v čele s raketovým batohem: objevování pohybových možností, daných tímto vynálezem, je skutečným těžištěm hry.

Vertikální divočina

Propagace hry byla od začátku založena na inovativním pojetí vertikální střílečky. To se projevuje dvěma zásadními způsoby. Jednak je členité prostředí džungle i mimozemských tunelů a základen plné plošin, po kterých se budete pohybovat nahoru nebo dolů. To lze díky tryskovému batohu provádět vizuálně přitažlivým krytím se za tuto plošinu (zespodu nebo shora), přičemž mezi jednotlivými kryty můžete přeskakovat nahoru a dolů stiskem jediného tlačítka. Stejně tak můžete kdykoliv stiskem druhého tlačítka jednoduše vylézt na povrch plošiny a stát zase rovně nohama na zemi. Tomuto se rychle a plynule přizpůsobuje herní kamera, takže výsledný dojem snadno vyvolá (pro mě příjemný) pocit hloubky a závrati. Díky tomu je Dark Void také dobrým adeptem na hraní s 3D brýlemi. 

Dalším stupněm vertikality je možnost úplně kdykoliv tryskový batoh nahodit do jednoho ze dvou módů (vznášení se nebo let). Z toho vzniká řada zajímavých herních situací – jen si zkuste představit, že se ve střílečce, stavěné tradičně na vašem i nepřátelském krytí se za překážky, najednou vznesete do vzduchu a pokropíte nepřátele shora. Aby bylo vše ještě zajímavější, brzy narazíte na protivníky se stejnou schopností.

Hra nepostrádá vedle tradičního koridoru ani rozsáhlejší arény, v nichž budete vyloženě létat vzduchem a střílet po nepřátelských létajících talířích (ty lze buď klasicky sestřelit, nebo se jich zmocnit za pomoci tlačítkové minihry, kterou se dostanete dovnitř a můžete je pilotovat). Poměrně odvážný mix horizontálního i vertikálního pohybu se přitom dobře ovládá, ačkoliv je zde výjimka v podobě krkolomné otočky ve vzduchu (pro kterou je třeba stisknout klobouček R3 a zároveň zatáhnout za obě páčky k sobě).

Průměrný výsledek

Dark Void není rozhodně špatná hra. Zatímco takovou Damnation (podobně průměrný titul, založený také na propagaci vertikality) jsem znechucen a zcela nezaujat odložil po první hodině, Dark Void mě chytla jak originálním a kvalitním ovládacím systémem, tak poměrně zajímavou zápletkou a designem nepřátel (nechybí ani náležitě monstrózní bosové). Příběh je sice plný béčkových dialogů, ale hlavního hrdinu namluvil stejný herec jako Nathana Drake v Uncharted, navíc některým z mnoha ingame filmových sekvencí nelze upřít slušnou řemeslnou kvalitu. 

Zcela perfektní je atmosférická hudba, kterou má svědomí skladatel z televizního seriálu Battlestar Galactica. Po dohrání se navíc dočkáte zajímavého překvapení, kdy během závěrečných titulků hudba kombinuje orchestr s klasickými šestnáctibitovými samply (další odkaz hry na arkádové dědictví).

Dohrání samotné vám bohužel nezabere moc dlouho (tři epizody po zhruba šesti úrovních lze projít za víkend) a pro opakované hraní není moc důvodů. Ostatně hra samotná zhruba od poloviny upadá do určitého stereotypu, takže vás ke konci bude opakování stále stejných úkonů již docela nudit. Vzhledem k inovativnímu ovládání je každopádně škoda chybějícího multiplayeru.