Starcraft II

Získat vstupenku do uzavřené betaverze Starcraft 2 (dále jen SC2) byl v březnu pro běžného smrtelníka téměř nadlidský úkol. Později měli někteří to štěstí a byli vybráni samotným Blizzardem a jiní se zase zúčastnili soutěží na nejrůznějších herních webech či fanstránkách. Trošku mi toto zkoušení věrnosti fanoušků připomíná nekonečné fronty na Games Convention, kdy se v dny určené pro veřejnost šplhala doba stání ve frontě k několika hodinám. Naštěstí díky novinářské akreditaci jsem se mohl tomuto utrpení částečně vyhnout.

Na Games Convention zhruba před třemi lety jsem měl rovněž první možnost SC2 vyzkoušet na vlastní kůži. Určitých změn se za tu dobu hra samozřejmě dočkala, ale poté, co mám betaverzi doma, jsem si pořádně uvědomil, do jakých monstrózních rozměrů se hra rozrostla. Na výstavišti se někdo snažil použít taktiky z prvního dílu, někdo se spíše kochal různými jednotkami a rozhodně se našlo i pár jedinců, kteří si místo fronty na World of Warcraft vystáli tu na SC2. Celý průběh hry tak byl trochy jiný a po prvním přihlášení na skutečný Battle.net přišlo velké procitnutí...

Krušné začátky
Je možná trochu předčasné zmiňovat veškeré funkční vychytávky nového Battle.netu, který mimo chatu s přáteli, domlouvání zápasů a automatického výběru stejně silného soupeře, obsahuje i systém čtyř výkonnostních lig. Do nich jste zařazeni na základě výsledku prvních pěti zkušebních zápasů a posléze můžete samozřejmě šplhat výše, nebo naopak klesat až do nejnižší bronzové ligy. Pokud porazíte silnějšího protivníka, přičte se vám více bodů, než kdybyste udolali papírově slabšího soupeře.

Právě na těchto testovacích zápasech jsem si pořádně vylámal zuby, když jsem nasadil strategie podobné těm z prvního dílu. Velmi brzy jsem však dojel na to, že jenom málokdo klepe na hlavní bránu, která se nyní dá díky trochu jiné struktuře map snadno opevnit. Smrtonosná střelba z rozložených Siege tanků tak vyšla naprosto naprázdno, když se musely zabalit a přesunout na opačnou stranu mapy, kde mezitím soupeřovi Reapeři ničili moje pracanty. Tito vojáci jsou jistou náhradou za Firebaty a na zádech mají přidělané jet-packy. Docela jsem i koukal na tunel, který mi v další hře vyhloubili Zergové a jeho východ se dal umístit během chvilky kamkoliv, kam měl soupeř dohled.

Zkrátka dostat se někomu podobným způsobem na kobylku je v SC2 daleko jednodušší, levnější a zejména takový útok může přijít relativně brzy. Překonávání skal a podobných výběžků pozemními jednotkami jinak než naloženými v transportérech, bylo v prvním díle zkrátka nemyslitelné a druhý díl tak získal další rozměr. Tedy kromě toho třetího, který se týká grafické stránky a byl svým způsobem již nutností.

Vedle výše zmíněných jednotek se schopností překonávat útesy, disponuje ještě protosský Colossus schopností doslova překračovat veškeré překážky, Stalker má možnost teleportace a například Viking se může ze stíhačky přetvořit v pozemního dobyvatele. Ve hře se samozřejmě nachází spousta maskovaných jednotek a ani Zergové nepřišli o zakopávání. Perličkou je jednotka Infestor, schopná se pod zemí dokonce pohybovat a dostat se tak snáze ke své oběti, kterou může ovládnout. Opět jde o jakousi náhradu za královnu, s níž se tentokráte potkáte pouze v základně. Jednak protože dokáže podpořit produkci larev nutných pro výrobu jednotek a za druhé se pomaleji pohybuje na běžném povrchu.

Podoba čistě náhodná
Snad už začíná být jasné, že ačkoliv SC2 vypadá jako jeho předchůdce, hraje se úplně jinak. Základní principy jako těžba minerálů a plynu a pár starých známých jednotek zůstalo, ale stejně tak přibyla velká spousta jednotek s množstvím nových schopností a teprve čas ukáže, do jakých zrůdných kombinací se dají zasadit. Někteří škarohlídové možná poznamenají, že SC2 se dá brát jako hodně velký datadisk a osobně rovněž netuším, co Blizzardu zabralo několik let vývoje (nepočítaje WoW). Podle mého soudu ani ono pověstné balancování a preciznost Blizzardu nezabere tolik času.

Po počáteční nakládačce jsem se pustil do bližšího zkoumání všech jednotek v nehodnocených hrách proti počítači. Ty jsou k dispozici v betě pouze ve variantě Very Easy a autoři chtějí nejspíše podnítit všechny hráče ke hře proti sobě. Po pár takto odehraných hrách jsem již dostal jasnější obraz o tom, co a především kdy stavět. Veškeré hodnocené hry navíc byly nastaveny na největší rychlost a každé zaváhání by se tak počítalo dvojnásobně.

Poučení z vlastních chyb
Rozhodně jsem ocenil mimo automatického ukládání záznamů her i ve statistikách zápasu přístupnou časovou osu porovnávající postup výstavby obou hráčů. Snadno jsem se tak dozvěděl, kdo první postavil kasárna či několik prvních jednotek. Pro zkušenější hráče jsou toto velmi cenné informace, které se dříve musely vykoukávat ze záznamů z her. Za tento drobný zlepšovák tak společně se zasouváním Supply Deppotů do země patří Blizzardu velké díky.

Jestliže to tedy s hrou více hráčů myslíte vážně, musíte se vždy poučit z vlastních chyb, které jste udělali. Minimálně při hraní betaverze jsem se nesetkal s žádnými ořezávátky, kdy bych si se soupeřem mohl dělat, co se mi zlíbilo. První útok byl většinou ten poslední a pokud moje ofenziva nevyšla, mohl jsem se obratem těšit na nepříjemnou návštěvu. A to jsem rozhodně nebyl zařazen do nejvyšších lig, kde by byl můj konec ještě daleko rychlejší.

Nekonečné možnosti
Přestože jsem měl betaverzi k dispozici více než měsíc, stále jsem objevoval nové a nové možnosti, jak vyzrát na soupeře. Kupříkladu u Protossů se Gateway může vylepšit o schopnost Warp-in a téměř okamžitě zhmotnit vojáky kdekoliv v dosahu sítě pilonů, což by se dalo ještě rozdýchat, kdyby ovšem neexistovala letecká jednotka, která může toto energetické pokrytí vykouzlit kdekoliv na mapě.

Díky všemožným schopnostem jednotek jsem však nikdy nedostal příležitost hrát úspěšnou defenzivní hru, kdy bych postavil větší množství obřích BattleCruiserů či Carrierů se spoustou malých stíhačů. V takto malém počtu se navíc nejednalo ani o pověstné „lamače chleba“, kteří by rozhodovali o vítězství. To se většinou přiklonilo na stranu toho, kdo byl rychlejší a vychytralejší na začátku hry.

Ve SC2 se jisté prvky obranné taktiky dostávají přímo na bojiště a to především při hře za Protossy. Příkladem za všechny je třeba jednotka Sentry schopná vztyčit obranný štít, vytvořit nepřekonatelnou překážku, či vykouzlit falešnou jednotku. Další podobným členem armády je Immortal, u něhož se i sebevětší zranění snižuje pouze na určitou hranici. Výčet všech jednotek se do tohoto článku bohužel nevejde, ale rozhodně musím podotknout, že všechny mají nějakou tu zajímavou vlastnost, kvůli níž se s nimi vyplatí vyrazit do boje.

Hra v týmech
Defenzivní styl hry si užijete spíše při hře více hráčů v týmech, kdy se většina zúčastněných bojí vylézt ze základny a v jejich mysli se drží pravidlo, že když se dva perou, tak se třetí směje. Přesto se pár odvážných občas najde a celá hra tak dostane úplně jinou příchuť než doposud zmiňované souboje 1 vs 1. Ty však mohou být na klasických mapách pro nováčky příliš hektické.

Pro ně jsou tu připraveny upravené mapy, které mají navíc u vstupních bran do základny umístěny jakési přírodní překážky. Soupeři dá tedy nějakou práci, než se dostane do báze a nováček naopak získá čas, aby se nestal obětí brzkých útoků (rushů). Trochu však tento princip pokulhává, jestliže protivník vytáhne do boje s Reapery či se pustí rovnou do výroby leteckých jednotek, které si smlsnou na nechráněných dělnících.

Technická stránka
I přestože se jedná pouze o betaverzi, lehce naznačím, jaké HW nároky prozatím SC2 má. Na sestavě Core i5 750, Radeon 4890, 4GB RAM a Windows 7 64bit při nastavení maximálních detailů, se hra pohybovala zhruba na úrovni 30 FPS a sem tam jsem se dokonce setkal s mírným trhnutím. Naopak na konfiguraci Core2 Duo E6300, 4GB RAM, Radeon X1950 a Windows 7 64bit jsem si už musel s nastavením více hrát, abych dosáhnul skutečně plynulé hry. Znát byl i výrazný rozdíl v grafice a výkonnější PC zkrátka vykouzlilo o hodně lepší scenérie. Samozřejmě na HW nárocích se může do vydání plné verze mnoho změnit.

Čekání na spasitele?
Na SC2 se prozatím podle mého soudu dá dívat ze dvou různých stran. Z té první se jedná o skutečně výtečnou strategii se spoustou nových možností jak kombinovat veškeré jednotky a rozhodně dělá čest žánru RTS. Z opačné strany je ale vidět dosti konzervativní přístup Blizzardu, který sice ještě vylepšil výtečný základ z prvního dílu, ale už se bohužel bál více riskovat a přinést do žánru něco skutečně nového. A to navíc v době, kdy celý žánr RTS stagnuje a po pádu takových velikánů jako jsou tvůrci Age of Empires nebo Command & Conquer, jsou jeho vyhlídky ještě více nejisté. Pro někoho je však daleko důležitější, že nový SC2 se skvěle hraje a konečně je na dosah i datum vydání, které se točí okolo blížícího se léta. Alespoň mně prozatím tyto výhlídky bohatě stačí.